Mise #‎53

Jo, já sem Bob, ten starej parchant, co zabásnul nejednoho šmejda. Vzpomínám na dobu, kdy sem čmuchal na paty zlodějíčkům v pražském Žižkově. To místo bylo prohnilý až do morku kostí - krádeže, přepadení, vraždy za bílého dne. Byla tam místa, kam by duše obyčejnýho živáčka nepáchla, ale já měl tu práci rád a to město sem přímo zbožňoval. Tenkrát už sem byl protřelej lotr, kterej rád vyháněl z milovanýho města kdejakou pakáž. Ten rok sem hákoval jako poručík na policejním okrsku. Jo, to byly doby. Vím, paměť už mi vlastně neslouží tak jako tenkrát, zapomínám a spousta případů se mi slejvá do jedný velký barevný šmouhy. Pořád mám ale v hlavě živej obrázek toho jednoho… Byl to jeden z prvních jarních dnů, ale do léta měl pořád daleko, holky už běhaly venku v kraťoučkej šatičkách a lehkym svetýrku a to byla pro nás policajty parádní podívaná. Ten večer nám končila celodenní šichta, měl sem zrovna na služebně nováčky a těšil sem se, jak si vyhodíme z kopejtka v místní putice. Tuhle myšlenku mi ale vyhnal z hlavy drnčící telefon. Zvedl sem ho – hlášení z centrály, prej ošklivá vražda v parku. Co naplat, chlast a ženský musí pár hodin počkat. Zelenáče sem tenkrát hnal na jejich první velkej případ, no co, mezitim sem si mohl v poklidu vychutnat pár těch skleniček něčeho vostřejšího.